Co je fyzioterapie | Masáže rehabilitace Praha

Co je fyzioterapie

Současná laická veřejnost vnímá fyzioterapii (volně z lat. léčba pohybem nebo pohybového aparátu) shodně se slovem rehabilitace (volně z lat. znovu uschopnění). Fyzioterapie je pouze součástí tzv. komprehensivní neboli ucelené rehabilitace, která představuje široké spektrum lékařských i nelékařských oborů a skládá se z pěti složek: pracovní, sociální, technická, léčebná a pedagogická.

Do složky léčebná rehabilitace zařazujeme právě fyzioterapii, dále pak ergoterapii, klinickou logopedii a psychologii.


Čím se fyzioterapie zabývá a z čeho vychází?

Fyzioterapie je část rehabilitace, která se zabývá léčbou pohybového systému. K diagnostice, terapii a prevenci používají fyzioterapeuti speciální techniky, většinou manuálního charakteru.

Fyzioterapie by měla být metodou první volby při léčbě bolesti a k prevenci bolestí pohybového aparátu. Fyzioterapii provádí fyzioterapeut, který získal vzdělání dle schválených studijních programů MZČR (fyzioterapeut absolvent; diplomovaný fyzioterapeut; odborný fyzioterapeut; fyzioterapeut specialista). V dnešní době lze fyzioterapii studovat pouze na vysoké škole jako bakalářský nebo i magisterský obor. Je nezbytné neustálé celoživotní vzdělávání pomocí specializačních kurzů, protože jak fyzioterapie, tak obory s ní související se nepřetržitě dynamicky vyvíjí.

Fyzioterapie vychází z poznatků mnoha především medicínských oborů, a to neurofyziologie, biomechaniky, kineziologie, anatomie, interny, chirurgie, ortopedie atd.


Co lze fyzioterapií ovlivnit?

Fyzioterapeutické techniky mají široké uplatnění v mnoha oblastech lidského zdraví a kondice:

• Zmírňují, odstraňují akutní bolesti, otoky.
• Normalizují zvýšené svalové napětí až křeče, snížené svalové napětí až oslabení či ochabnutí.
• Upravují různé stupně pohybových dysbalancí, od ortopedických vad až po poúrazové stavy.
• Stabilizují poruchy nervového, cévního i orgánového původu.
• Reedukují vadné pohybové stereotypy, a to i sportovního charakteru.
• Zmírňují či úplně odstraňují chronické bolesti (tzn. trvající déle jak 3 až 6 měsíců), bolesti stěhovavého charakteru (bolesti střídají různá místa po těle, zdánlivě bez příčiny a vzájemné souvislosti).
• Napomáhají k dosažení psychické relaxace.
• Energeticky stimulují a povzbuzují k opětovnému navrácení „chuti do života“.

V rámci udržení zdraví je důležitá pohybová pestrost, vhodnost, přiměřenost a pravidelnost. Má nespornou výhodu, má PREVENTIVNÍ charakter, můžeme tak PŘEDCHÁZET potížím ještě než by nás začaly omezovat. Tělo nám samo říká, co potřebuje, stačí jen se naučit naslouchat.


Jak fyzioterapie vznikla?

Již před 2500 lety lze zaznamenat zmínky o skladbě a činnosti mozku, nervech a příznivém vlivu tělesných cvičeních na lidské tělo u Hippokrata, Platona či Aristotela. V období novověku bylo Mercurialis (1530-1606), benátským lékařem napsána kniha, která se podrobně zabývá tělesnými cvičeními, jako součástí medicíny.

Od dob René Descartesa až do 19. století si odborná veřejnost myslela, že reflexní reakce je ovládána duší. Až Gall rozpoznal, že šedá hmota mozková je složena z buněčných těl, zatímco bílá z nervových vláken.

P.H. Ling byl prvním, kdo pomáhal k harmonickému vývoji lidského těla pohybem, a to založením Královského centrálního institutu gymnastiky = základní stavební kámen k vzniku tzv. Švedského systému fyzioterapie.

Během 19. a 20. století působilo v Evropě přes 20 průkopníků různých systémů tělesné výchovy. V druhé polovině 19. století přibývaly hlavně poznatky o lokalizaci senzorických a motorických funkcí v mozku a rozvíjely se obory v souvislosti s neurovědami. Mezi nejvýznamnější neurology té doby patří Broca, Brodmann, Brown-Sequard, Duchenne, Huntington. Koncem 19tého století Muybridge a Marey uvedli do praxe fotografickou analýzu pohybu.

Anglický neurolog J.H. Jackson je pokládán za autora hierarchického principu řízení motoriky od nejnižších po nejvyšší, který patří spolu se Sherringtonovou reflexní teorií řízení motoriky k hlavním neurofyziologickým základům většiny fyzioterapeutických konceptů.

V roce 1965 Melzack a Wall publikovali Vrátkovou teorii bolesti.

V průběhu 70. letech se objevovalo stále více prací, které popisovaly, že živočichové dokáží provádět koordinované pohyby bez vyvolávajícího stimulu i bez účasti vyšších center.

Lékaři Forel a Brodal popsali zkušenosti s vlastní rehabilitací po cévní mozkové příhodě.

Až ve 20. století se objevuje pojem rehabilitace a fyzioterapie v dnešní podobě.

Mezi přední české průkopníky fyzioterapie patřili profesoři V. Vojta a K. Lewit, Janda, docent F. Véle, na jejichž práci navázal současný fyzioterapeut docent P. Kolář, Ph.D.